Maglajz logo

Lumír Drápal

uveřejněno

06.02.2013

Seakajakář, dobrodruh a cestovatel, který rád podniká výpravy na moři do neznámých a divokých končin.

Lumír Drápal

Sailing in Silence -  Gulf of Bothnia 2011

Takový normální den ...

Je ráno…… slunce se pomalu začíná opírat do mého stanu a já se zlehka probouzím do nového dne. Tělo si za pět hodin spánku moc neodpočinulo, protože teprve před páru hodinami jsem vytáhl Pětku z vody. Dneska se docela dařilo. Posunul jsem se o necelých sto kilometrů k cíli mé cesty.

Přes den fouká dost silný vítr a tak musím pádlovat hodně po nocích, kdy vítr spí. Nebezpečí, že se nechtěně vykoupu, je sice vyšší než přes den ale vzdálenost, kterou urazím na klidné hladině v noci je pro mě mnohem důležitější. Navíc mám sebou výborného parťáka, výkonnou čelovku, která mi hodně pomáhá v úzkých a nepřehledných místech.

Rozepínám stan a pouštím sluneční paprsky dovnitř. Za těch několik týdnů, co jsem na cestě, už mám denní řád dokonale propracovaný. Stačí jen strčit ruku se zapalovačem do předsíňky. Povolit kohoutek od benzínového vařiče, jednou škrknout a nechat vařit vodu na čaj. To mi dává ještě pár minut času, abych se mohl probrat. Než se vyškrábu ze spacáku, tak je voda už hotová. Následuje ranní protažení a pohodová snídaně při knížce. Krajina je podél Botnického zálivu hodně „jednotvárná“. Zpočátku mojí cesty jsem ji vůbec nemohl přijít na chuť. Jak bych jí popsal… Tož je to taková placka porostlá stromama, trávou a rákosím. Občas spoza rohu vykoukne malá červenobílá chajda s malým přístavem. Všude tady lítá hodně ptáků, kteří se zrovna páří, takže když už mi ten řev leze na nervy, začínám snít o traktoristických sluchátkách.

Takové pocity jsem měl v počátcích mé cesty. Jenže časem jsem se i já naučil vidět tu krásu v tom „placatém“ pobřeží. Hodinky ukazují dvě odpoledne. Mám ještě několik hodin do doby, než se zase vítr zklidní. To je nejvhodnější čas na průzkum okolí a doplnění zásob. Už se stalo denní povinností obstarat dostatečnou zásobu vody a případně si opatřit nějakou drobnost na zub. Do nejbližší civilizace to bývá od moře obvykle okolo patnácti kilometrů. Když už opravdu potřebuju něco nakoupit, tak se vydám směrem, kde by mohlo být pravděpodobně město. U prvního stavení se vždycky zastavím a poprosím o vodu. Obvykle se mi podaří vysomrovat i kolo, díky kterému mi cesta do civilizace nezabere celý den…

Lidé tady jsou přátelští a hodně zvědaví. Nestává se denně, že jim na dveře zaklepe fousaté a střapaté strašidlo s žádostí o vodu. Kafe tu vaří hodně silné. Nejsem na něj zvyklý a cestou zpět do tábora si občas připadám jako elektrická myš. Už zbývá jen poskládat stan. Nacpat věci do vodotěsných komor a vydat se k 3 000 kilometrů vzdálenému cíli.

                                                                     Text a foto ©Lumír Drápal

Zpět na seznam

» Kvalitní služby zákazníkům «

Vertical Trade je jediný oficiální distributor vybavení
a školení Petzl pro ČR a Slovensko

Weblogo